Úryvek z knihy Babička IV.
Policajt působil dojmem, že má nedokončenou první třídu základní školy, to jediné mohlo vysvětlit jeho polovyplazený jazyk v koutku úst a neustále dokola se opakující otázky: „Tak v garáži, říkáte?“
„Ano.“
Začínala litovat, že sem šla krádež nahlásit.
„A co že vám neznámý pachatel odcizil?“
„Urnu. Jak už jsem řekla.“
„Jste si opravdu jistá, že v té nádobě nic nebylo?“
„Ale bylo! Kolikrát vám to mám povídat? Byla tam moje matka!“
„Myslíte popel z ní.“
Xénie se rozplakala.
„Ano.“
Policajt se na ni zoufale podíval.
„Promiňte.“
Xénie si utřela slzy, i když ve skutečnosti cítila úlevu. Pláč. Konečně pláč. Už si myslela, že není normální. Od chvíle, kdy maminka umřela, nemohla plakat, připadala si, jako by se v ní ucpalo potrubí.
„Najdete mi ji?“
Chvíli se na ni bezmocně díval, pak jí omluvně podal papírové kapesníky, možná dokonce své vlastní, a rozpačitě si odkašlal.
„Ale nic cenného tam nebylo, že?“
„Bylo,“ odtušila Xénie výhružně.
„Tak to jste mi neřekla.“
„Řekla!“ zařvala.
„Ale kromě toho… ehm, popela z vaší matky… tam nic nebylo?“
Popadla jeho vlastní papírové kapesníčky a hodila je po něm.