Úryvek z knihy Babička II.
Xénie právě škrtla čas.
Učinila z něj peříčko, co se lehce vznáší našimi životy navzdory všemu umírání.
Pak se její pohled zastavil na další fotce. Máma sedí uprostřed louky za jejich
chalupou na místě, kde mají ohniště, a dívá se do dálky. Tady už jí je dvaaosmdesát a
z držení celého jejího těla vyzařuje tušení, že do těch kopců kolem se už mockrát
dívat nebude. Sedí tam odevzdaná, ale při tom bojovně napjatá jako luk, jako by
hodlala zabodnout do vesmíru otisk své duše.
Xénie nevěřícně zírá na fotky…
Cosi je obě spojuje. Šestnáctiletá holka a stará paní… jsou i nejsou stejné. Vlasů i
zubů už bylo míň, ale … pořád měla všeho moc. Překypovala.
Druhou fotku Xénie umístí na plochu svého počítače.
Dvě maminky, a přitom pořád jedna.
Jeden člověk v proudu času.
Každý den bude Xénie mít na očích čas.
Maminečko, já se bojím.
Nemluv už, prosím, maďarsky, rozumím ti pořád míň.