Sedmnáctileté sobě
… milovali se z čisté lásky a sedmnáct jim bylo let. To bylo pro mě v té zvláštní době asi nejtypičtější, byla jsem zamilovaná až po uši a ani na vteřinu jsem nepochybovala o tom, že se svým klukem zůstanu navždy a budu s ním mít spousty dětí. Byla to moje první láska, ta nejsilnější a já se s ní vláčela až do čtyřiatřiceti, kdy jsem, už jako matka našich dvou společných dcer, konečně pochopila, že není nutné za každou cenu setrvávat s pohádkách, zvlášť, když už nejsou hezké a rozvedla jsem se. Do té doby jsem někde v hloubi sebe zůstala stále se svou sedmnáctiletou duší.
Ve svých sedmnácti jsem byla z dnešního pohledu strašně naivní a opravdová, ale hezké na tom bylo, že na té naivitě jsem si umíněně trvala. Možná by se to dnes dalo hodnotit jako chyba, ale já to hodnotit vůbec nechci. Čím jsem starší tím méně jsem k hodnocení ochotná.
Když se teď po letech dívám na svoje fotografie v sedmnácti (Jiné, než je tato), pomyslím si přesně to, co o mě vždycky všichni říkali. Víla. Vidím něžnou a zranitelnou holku. Tou jsem ale nebyla. Nebo přesněji – s tou vílou v sobě jsem udatně bojovala. Dost jsem zlobila, schválně. Chodila jsem do hospod čtvrté cenové skupiny, pila rumy, zapíjela je pivem a kouřila jak divá, abych vílu v sobě zabila. Nosila jsem dlouhé svetry po tátovi, šaty po babičce (ručně šité poklady) a vůbec jsem dělala všechno proto, abych zamaskovala, že jsem celkem hezká holka. Také si vzpomínám, že mi vlastně pořád bylo trochu špatně, bolela mě hlava a cítila jsem slabost, teprve mnohem později jsem zjistila, že je to tím, že mám nízký tlak a že musím hodně pít nikoliv rumů, ale čisté vody.
Byla to tehdy zvláštní doba, Praha byla šedivá, nevlídná, všechno vlastně trochu smrdělo a já se domnívala, že to jinak nejde. Že takový je život. Takový celý temný. Ale stýkali jsme se s neuvěřitelnými lidmi a oni všichni strašně pili a četli, hráli a zpívali, i když spousta věcí bylo zakázaných – ty jsme ovšem dělali nejradši. Bytové koncerty, divadla, čtení samizdatových knížek, které měl člověk na jednu noc, takže pak ve škole usínal. Vůbec jsem také netušila, že peníze můžou mít nějakou hodnotu, kolem mě nikdo žádné neměl a to málo, co moji přátelé vydělali, utratili za knížky a za alkohol. Žilo se zkrátka jinak, určitě hůř, protože jsme soustu věcí nesměli, ale mně bylo sedmnáct, měla jsem svoji lásku a připadala jsem si silná, že bych mohla skály lámat.
Když přemýšlím, co bych měla poradit svému sedmnáctiletému já, myslím, že bych se měla pokárat, že jsem tehdy všechno dělala blbě. Jenže ono to bylo správně! Nežijeme proto, abychom nedělali chyby, ale proto, abychom je dělali. Abychom šli a zjištovali, prozkoumávali, někam se drali a dostávali po papule. Já si dokonce ani nejsem jistá, zda se máme zas tak moc poučovat, mám vlastně chyby ráda. Asi není dobré dělat pořád stejné, ale jiné? Proč ne? Kdo nic nedělá, nic nezkazí, to je moje přísloví. Kdybych neradila té sedmnáctileté Irence já, ale někdo rozumnější, jistě by jí vytkl, že měla víc znát svoje hodnoty a něco z nich vytřískat, poradil by jí, že se měla lépe vdát, možná bohatěji a určitě za někoho, kdo by si víc vážil jí i rodiny. Ale pak se ptám, jestli by ta chytřejší a méně omylná Irenka byla sama sebou, jestli by vůbec někdy začala něco psát. Třeba by byla vzornou mámou a strážkyní rodinného krbu a nemusela by se kvůli všem chybám, které v životě napáchala, nikam drát. Možná by měla vedle sebe chlapa, který by jí byl pevnou oporou a ničeho by se nebála. Ale pak si říkám, že by to byla nějaká jiná Irenka než tahle.
Trvalo mi mnoho let než jsem si řekla- jo, jsem víla. A že i víly můžou být velmi silné. Kdo vlastně přišel na tu pitomost, že něžnost znamená slabost? Kdybych měla po letech něco té sedmnáctileté holce vzkázat, řekla bych jí – všechno bylo správně. Jsi šťastným člověkem. A tak se ptám, copak bych asi jako sedmnáctiletá poradila sama sobě dnes. Nejdřív by mě dost překvapilo, že vůbec ještě existuju. A pak bych asi sobě po padesátce vzkázala – nezapomínej na tu sedmnáctku v sobě, babo. Je tam furt, tak si na to mysli.