PŘÍTELKYNĚ - úryvek 2
Jednou ráno se otráveně sunula směrem ke vchodu školy, co noha nohu mine. Vůbec se jí tam nechtělo, protože Petr včera zase nedorazil, kam měl, a ani se neozval. Představa, že ho tam potká, se jí vůbec nelíbila, navíc neuměla fyziku a vlastně ani matiku a nic dalšího. Zpomalovala víc a víc, když vtom si všimla, že ta nová spolužačka otálí s příchodem úplně stejně jako ona.
„Vopruz, co?“ zašklebila se na ni Anka.
Xénie váhavě kývla a Anka se jí zabodla pohledem do očí: „On ti zas něco provedl?“
Kývla podruhé.
„Že se na to nevykašleš.“ Xénie na to nic.
„Nebo na něj.“
„Je to můj kluk.“
„Chození s klukem nemá bejt utrpení,“ oznámila jí Anka. „Viděl tě tu někdo z profesorů?“
„Myslím, že ne.“
„Zdrhnem?“
„Na Západ?“
„Za školu. Zatím.“
Tak takhle začalo jejich slastné záškoláctví, které se postupně se stalo základním kamenem jejich přátelství. Oddávaly se mu pečlivě a náruživě. Protože přátelství je trochu víc než láska.
To ale tehdy ještě nevěděly. Neměly ani tušení, že každé opravdo- vé přátelství v sobě lásku obsahuje, že přátelství je v jistém smyslu milostným aktem, že stejně jako láska mezi mužem a ženou v sobě obsahuje erotiku a je zmítáno mnoha nemístnými emocemi, žárlivost a závist nevyjímaje. Nechápaly, že dívčí přátelství má k erotické při- tažlivosti blíž než mužské, prostě proto, že ženy se raději navzájem dotýkají, objímají a jsou vřelejší. Jaký je vlastně rozdíl mezi láskou a přátelstvím?
Přátelství nebylo nikdy považováno za reprodukční svazek, nikdy nepodléhalo tolika vžitým představám, do přátel nikdo nehustil, jací mají být, jak se musí chovat, aby to bylo správně, žádné náboženství ani společenství nehlásalo, že je nutno se přátelit výlučně s jednou osobou, že přítel musí být věrný, nesmí mít žádné další přátele, že se musí cele oddat, odevzdat, vzdát se své svobody, neopustit. Že navěky. Žádné „co bůh spojil, člověk nerozlučuj“, nic takového, žádná omezení, žádný kriminál. Přátelé si nemusejí lhát. Přátelství je pravdivější, protože skuteční přátelé si mohou říct vše, nikdy se nenechají ve štychu, nepotřebují k tomu žádná razítka, obřady ani rozvody. Tohle těm dvěma holkám nikdo neřekl, a to bylo dobře, protože jinak by se možná ani nezačaly kamarádit. Přátelství se neuzavírá, není doprovázeno žádnými kecy ani obřady. Prostě vznik- ne. Prostě se stane a je. Na druhou stranu rozchody bývají hodně bolestivé. O tom všem tyhle dvě neměly ani páru. Xénie přišla na novou školu, potkala tam svého kluka a kamarádku navěky. Nazdar. Nic víc nechtěla.
Za školu Anka vzala Xénii k sobě domů. Její rodiče byli v práci, takže si prý udělají pečené kuře s hranolkama a kečupem.
„Vy máte kečup?“ užasla Xénie.
„Heinz.“
Vypadalo to na dokonalý záškolácký den.