PŘÍTELKYNĚ - úryvek 1
Co ji to jen napadlo vylézt na skříň a otevřít tu krabici? Zírala teď přímo do očí za obroučkami brýlí, které jí vždycky připadaly tak roztomilé. Anka. Černobílá, jako všechno tenkrát, v dobách, kdy ještě dobro a zlo bylo jasně oddělené. Vedle Anky dřepěl s vyplazeným jazykem Snoopy, jediný pes, kterého Xénie chtěla zavraždit. Stejně jako jeho paničku.
Už nikdy takovou kamarádku neměla. Chyběla jí. Ne Anka. Chyběla jí kamarádka na život a na smrt. Postrádala onu zvláštní blízkost mezi ženami. Dívkami. Babami. O přátelství mužů se toho tolik ví. Byly o něm napsány spousty knih, natočeny desítky filmů! Zdálo se, jako by pánské přátelství bylo vždy hrdinné a souviselo s boji, válkami, a především vítězstvími. Vypadalo to, jako by mužům přátelství víc šlo, jako by pro něj byli zrozeni. Ale nelhaly náhodou ty udatné příběhy? Opravdu muži dokážou přátelství líp?
Těžko říct. Xénie v sobě po všechny ty roky vlekla touhu, kterou si odmítala přiznat. Chtěla svoji původní kamarádku z dětství. Tu, které řekne všechno, beze zbytku. Kamarádku, které se může se vším svěřit, se sviňárnou, kterou udělala, s krádeží, vraždou. Chtěla kamarádku, která je zdrojem nekonečné ženské síly. Kamarádku, která je všechno, když chlapi selžou.
Ale měla ji tenkrát opravdu?
Nedopadlo to dobře. Ztratily se, ztratily jedna druhou.
Znovu si prohlížela tu fotografii. Bylo to tak dávno, a přesto jako by se to stalo včera.
Ze vzpomínek ji probral telefon. Překvapeně na něj hleděla, chvíli jí trvalo, než se vrátila zpět, než pochopila, že žije v době se zvonícími mobily. Neznámé číslo. Nevěděla, proč, ale vzala to. Neměla to dělat.
„Dobrý den, říká vám něco Potemník ničivý?“
A hlavně neměla otvírat tu krabici. Jako by se něco spustilo. Jako by na ni vycenilo zuby všechno, na co zapomněla.
Gympl Ohradní. Jejich partička. Všechny zázraky, které tam potkala a které se pak už nikdy neděly. Školní časopis, který založili, celá ta sranda, kterou si v něm tropili ze spolužáků, z kantorů, ze světa kolem. Bylo jim čtrnáct, patnáct, pak šestnáct a víc a svět jim ležel u nohou. Kašlali na to, že byl totalitní a nic se nesmělo. Neptali se na dovolení. Chovali se tak svobodně, jako už nikdy později.
Koho to vlastně napadlo? Asi Aleše, ale nikdo z nich si žádné zásluhy nepřisuzoval, v těch dobách ještě nebyl profit v módě.
„Potemník ničivý?“ zopakovala konečně po neznámém muži v telefonu v naději, že třeba zavěsil. „To si pište, že mi to něco říká.“