Noc červených kulichů (a brejlí)
Byl to opravdu vypečený večírek. Dlouho jsme se neviděli a podle toho to vypadalo.
Mirku Zlatníkovou znám leta. Kdysi mi zavolala jakožto šéfredaktorka časopisu Marianne a řekla mi, že má ráda moje knížky a že jestli bych nechtěla pravidelně do nově založené Marjánky psát. Hned jsem chtěla a tak vzniklo V posteli s… vráskami, nevěrou, dětmi, prostě skoro s čímkoli, o čem se tři holky na jedné posteli plné polštářů můžou bavit. Po čase mi Mirka zavolala znovu, že bychom se mohly někdy vidět osobně, takže jsme se sešly v kavárně Savoy, ona měla diář Moleskin, který jsem neznala a od té doby jiný nepoužívám a nejenom proto jsme si dost rozuměly. A od té doby jsme se průběžně potkávaly až jsme nakonec spolu jely i na hory, ale to už je zas jiná kapitola. Ta o Štěpánovi neboli o druhém červeném kulichu.
Před pár lety jsem napsala na facebook, jestli by si mě někdo nechtěl přibalit s sebou na hory, že nemám s kým jet a ráda lyžuju. Ozval se mi mně neznámý muž jménem Štěpán Kafka, že prý by mě s kamarádem vzali. Jela jsem. Jeho literárnímu jménu se nedalo odolat. Byl to krásný výlet, i když jsem se na sjezdovce málem ztratila. Štěpán se ujal organizace i příští rok, to už pozval i Mirku, svoji dávnou kamarádku a pár dalších lidí. Začali jsme tomu říkat zájezd zadaných singlů, protože své partnery jsme nechali doma.
To už se Mirka z šéfredaktorky stala mezinárodně úspěšnou scénáristou. Já vždycky věděla, že je ve všem lepší než já. Takže miluju její Marii Terezii. Mirku a pro jistotu i Štěpána.