Něco na té autofikci je
Něco se děje s příběhy. Příběhy existují, co svět světem stojí, už lovci mamutů si je vyprávěli v jeskyních u ohně, příběhy jim dávaly zapomenout, dávaly jim naději, bavily je, děsily a hlavně – nesly v sobě jakési poselství, cosi, co se jich dotýkalo, co je oslovovalo, co ale sami neuměli formulovat. Byly to jejich vlastní příběhy.
Co svět světem stojí vyprávějí se vlastně dva druhy příběhů – jedny si vypravěč vymyslel a jedny sám zažil.
Zatímco dřív lidé prahli po příbězích smyšlených, mimořádných, po pohádkách, hororech nebo sci fi, poslední dobou jakoby spíš chtěli slyšet příběhy pravdivé, nesmyšlené, bez příkras, zkrátka příběhy autentické. Možná k tomu přispívají sociální sítě nebo celková tendence dneška k voyaerství nebo snad stále větší ochota některých lidí odhalovat na sítích svoje soukromí, těžko říct, ale já tento jev vnímám velmi silně, protože je to vlastně můj boj, můj osobní boj s příběhy kolem mě.
Vždycky jsem říkala, že nevím, jestli příběhy potkávám nebo žiju. Celý svůj profesní život se potácím v tvůrčí schizofrenii – mám psát to, co žiju nebo to, co potkám – v tramvaji, v knihách, v novinách, co mě trkne ve filmech, ve vyprávění přátel, co zaslechnu po hospodách nebo v tramvajích. Co si pak vycucám z prstu. U autentického psaní, které čerpá z vlastních zážitků, jsem často mívala pocit jako bych se dopouštěla nějakého zločinu, jako bych překračovala cosi zakázaného, co slušný a dobrý autor nedělá. Protože dobrý autor si umí vymýšlet, umí fabulovat, umí takzvaně vystavět příběh. Zkoušela jsem obojí. Navíc jsem i scenáristka a scénář je vlastně taková architektonická stavba děje, tvar, jehož úkolem je rafinovaně s dějem pracovat. Troufám si tvrdit, že o tom něco vím, neříkám, že to umím, na to jsem příliš pokorná, ale napsala jsem v životě mnoho scénářů a dva autorské seriály takže prací s fabulací jsem prošla a znám její možnosti, úskalí, půvaby, ale i meze.
Také děj některých mých knížek je ryze smyšlený, pokud něco takového existuje, protože autor vždy otiskne do textu své emoce i zkušenosti, zkrátka sebe.
Pokaždé, když jsem si vymýšlela, měla jsem pocit, že příběhu cosi chybí. Nenavlékla jsem se do svých hrdinů bezmezně, vždycky mě kousek čouhal a já si kladu otázku, zde je to proto, že zkrátka nejsem dobrá nebo proto, že v psaní hluboce ctím pravdivost, i když je tak těžké přesně pojmenovat, co pravda v tvorbě znamená – v jakékoliv tvorbě.
Zkrátka, kdykoliv zvolím příběh, který žiju, který se vrazil do mého života a já s ním nadále pracuji dle svého autorského uvážení, mám pocit, že o něm všechno vím. Že jsem v něm celá, že znám každé jeho zákoutí a že je to v textu znát, že zkrátka má naléhavost. Samozřejmě se naskýtá otázka, nakolik je takové psaní narcistní, nakolik sebestředné, sebežravé. Na to neumím odpovědět – snad jen tak, že myslím, že všichni umělci jsou podivíni a šílenci se narcistickými sklony. Já osobně mám pocit, že když takzvaně sama sebe dávám v plen, když poskytnu svůj věrohodný životní otisk, lidé se v něm poznají. Že můj život a především mé vnímání života je čímsi podobné i zkušenostem ostatních lidí. Že jim tím říkám, že v tom nejsou sami. Měla jsem s tímto způsobem psaní mnoho nepříjemností a hodně jsem se trápila otázkou, co jsem vlastně zač, že takhle píšu. Ale vždy jsem zjistila, že nemohu jinak a trvalo mi dost dlouho, než jsem si za tím začala stát se vším, co to znamená.
Na začátku mé nové knížky Babička Is Not Dead se na hlavní hrdinku naštve její přítel, protože se poznal v její knize. A ji stojí hodně úsilí, aby mu dala najevo, že si bude psát, co chce a že když se mu to nelíbí, může jít. Rozejde se s ním. Protože psaní pro ni už znamená víc než on. Autentické psaní. Autofikce. Způsobe psaní, ke kterému odjakživa tíhnu a v různých obdobích svého života jsem s tím různě bojovala. Už nechci.
Poslední dobou sleduji nárust tohoto druhu vyprávění a přiznávám, že knihy autorů, kteří se také dávají v plen, hltám. Nejenom proto, že jejich knihy bývají zajímavé, ale také proto, že mi jako by poskytují rozhřešení, že nejsem jediná. Celý život jako bych hledala omluvu, že mi přijde nejlepší psát bez velkého konstruování.
Ať už to jsou knihy Annie Ernaux, Rachel Cusk , Ěduarda Louise nebo snad Karla Ove Knausgarda, který nezamlčuje opravdu nic, čímž si zničil své rodinné i přátelské vztahy.
V souvislosti s příběhy lze také uvést prohlášení filmového režiséra Michaela Haneke – „Film je vyumělkovaný, falešný konstrukt. Předstírá, že rekonstruuje realitu, ale nedělá to. Je to manipulativní forma. Je to lež, která odhaluje pravdu. Ale když film není uměním, je spoluviníkem v procesu manipulace.“
Totéž by bylo možné říct o románu.
Život každého člověka je na román. Ale jen někdo má potřebu život zachytit, pojmenovávat, snažit se z něj sestřihat všeplatný příběh, poskytnout sám sebe ke zmapování jedné konkrétní životní zkušenosti, která je však ve své výlučnosti tolik obecná.
Něco se děje s příběhy. A něco to o nás vypovídá. Možná je stále těžší vytvořit podobenství dnešního světa fiktivním neboli symbolickým způsobem s klasickou stavbou, která má konec neboli řešení.
Tendence „pouze“ opisovat, aniž by autoři nabízeli odpověď na smysl našich dní, je stále patrnější.