Místa a místa
Nevím, proč se někde uchytí dobré kavárny, hospody, divadla, pekařství trafiky a jinde ne a ne, i když je tam také pěkně, nevím, proč někde se lidé usmívají a jinde mračí, proč na jedno dětské hřiště chodí maminky, co ječí na děti a na jiné rodiče, co dětem namalují beránka. Jsou místa a místa, kdesi uvnitř nich se musí ukrývat jakési tepny a spodní proudy, tajemné zdroje energie dobré a zlé. Proutkaři vědí.
Už léta žiju na rozhraní Michle, Nuslí a Vršovic, pod okny mi zurčí Botič a za ním se nalézá malebná bývalá dělnická čtvrť, pamatuji ještě, jak tam v polorozpadlých domcích bydlely babičky a topily v kamnech. Dnes se z domků se staly dobré adresy, ale ne a ne se tam uchytit nic dobrého. Podobné je to i ve směru do centra, kudy jezdí tramvaje a proudí lidé – nic. Rostou tu jen samé nesympatické, podezřelé podniky i prodejny, které krachují buď hned nebo za chvíli. Do zázračné ulice Krymská to mám co bych kamenem dohodila a vždycky si říkám, jaká je škoda, že se nešíří po Botiči směrem k nám. Možná jsou místa zakleta rozdělením obvodů, co já vím, my jsme Praha 4, o pár metrů dál je Praha 1O. Možná to způsobuje činnost městského úřadu té či oné pražské části, starosta nebo starostka nebo kdoví co. Ale zcela určitě vše ovlivňují lidé, neboli my sami. Do Krymské chodívám podél Botiče, míjím graffity, vlakový podjezd, kačenky na vodě i maličkou lávku zapomenutého ukrajinského hrdiny Vasyla Machuta, který se upálil na protest proti okupaci Československa ještě před naším Janem Palachem A právě od oné skromné lávky jako by se začínala šířit dobrá energie dál. Vznikla tu studentská kolej, restaurace se sushi a opodál malá, pomalovaná kavárna Petrohradská. Mnohokrát jsem do ní nakukovala. Ale tentokrát jsem užasla – vedle kavárny se otevřela obří vrata, kterými se vchází pasáží do velkého dvora a v něm je, světe drž se, klubové kino. Mé kino! Tak mu budu říkat, protože od mého bytu se nachází co by kamenem dohodil. Kino Petrohradská. Ve dvoře s překvapením nalézám také několik barů a galerii. Z úžasu nevycházím, prolézám vnitroblokem a opodál spatřím panel s lakonickým, ale zajímavě výtvarně pojatým vysvětlením- kolektiv Petrohradská. Kdo za tím je? Co bylo dřív? Génius locí nebo kolektiv? Kolumbus nebo vejce? Odpovědi tam ale nestojí – i když…
Všude je nějaký kolektiv, třeba i v Nuslích, jen ne vždy je schopen takového semknutí. Dělejme se tím něco.