Jaké to je vydat si sama knížku?
Vezmu to od konce, tedy od teďka…
Letos mi bude… no hodně. Je to věk, který mě poprvé v životě vyděsil, pokud tedy nepočítám období, kdy se mi narodila první dcera, bylo mi třiadvacet a já si připadala na sto padesát. Pak už jsem jen mládla. Až do teď. I když…
Tenhle článek píšu na jednom z Kanárských ostrovů. Na Fuerteventuru jsem jela se svým čtyřletým vnukem za dvouletou vnučkou (a její maminkou Berenikou). Když byly mé děti takhle malé, nikdy jsem s nimi letadlem neletěla, takže jsem zase jednou zažila nějaké to poprvé, už jsem si myslela, že se mi to nemůže stát. Byla jsem přítomna dětskému úžasu z letu, nadšení, i obrovskému těšení na moře. Také na Fuertě jsem byla poprvé. A také jsem se ještě nikdy v lednu nekoupala v moři.
Takže letíme, koukáme na mraky pod námi a já trochu bilancuju, to nebe k tomu vyzývá. Před nedávnem jsem měla pocit, že bych měla zavřít krám. Že nejsem jako spisovatelka už dávno zajímavá a že bych měla změnit profesi, jenže ejhle- ukázalo se, že ženy v mém věku nikde nechtějí.
Jednoho dne se mě zeptala kamarádka, která má ráda moje knížky, co prý teď píšu. Řekla jsem, že nic, že mi to nejde. Ptala se dál. Co bych psala, kdyby to šlo. Odpověděla jsem, že sice mám pořád spoustu nápadů, ale přestávám vidět smysl ve vydávání knížek. Je to obrovské úsilí, které k ničemu nevede. Že jsem možná vyhořela. Poradila mi, ať všechny ty nápady co nejrychleji hodím na papír a vydám si je sama. Bez nakladatelství. Vysvětlila jsem jí, že je to úplná pitomost, protože jsem nepraktická, neumím podnikat a je mi už moc let. Prozradila mi tajemství- všechno je v hlavě.
Od toho setkání jsem neměla pokoje. Začala jsem své poznámky bez ladu a skladu házet na papír a ony najednou zapadaly do sebe, objaly se a vytvořily příběh. Líbil se mi a tak jsem si řekla, že to zkusím. Že mám nejvyšší čas naučit se něco nového, dozvědět se, jak se dělá knížka od A do Z, jak se dělá sazba, obálka, záložka, jak se shání tiskárna a jak se mluví s panem tiskařem. Jak se shání grafik, jak se s ním ladí housle. Jak se knížky rozváží, skladují, kolik váží, jak se přenášejí jako kočky koťata.
Dokončený rukopis jsem přečetla. Zas a znovu. Ne, už jsem na něm nechtěla nic měnit, rozhodla jsem je, že ho pošlu do světa.
Nechci se teď rozepisovat o úsilí, které stojí za napsáním každé knížky. Tuhle horu už trochu znám, mám ji prochozenou a vím, jaké držkopády na ní hrozí. Ale já teď měla před sebou jinou horu, velikou a pro mě neznámou a plnou nebezpečí. Celý život jsem se věnovala umělecké profesi nebo jsem byla párkrát krátce zaměstnaná. Teď jsem se rozhodla si sama vydat knížku. Vrazit do svého textu své vlastní peníze. Stát si za svým psaním i po stránce finanční zodpovědnosti. Bude ten text někoho bavit? Najednou jsem sama sobě dělala to, co nemám ráda. Prověřovala jsem svoji vlastní prodejnost. Prodejnost nikoli jako sprosté slovo. Jako nutnost. Nemohla jsem si dovolit přijít o statisíce. Rozdvojila jsem se na spisovatelku a nakladatelku. Trochu jsme se spolu hádaly, ale dobře to dopadlo, domluvily jsme se. Řekly jsme si, že do toho jdem. I pravila nakladatelka spisovatelce: děvče, kdy jindy, když ne teď? A spisovatelka řekla nakladatelce – tak jo. Plácly jsme si.
A tak zatímco většina mých vrstevníků už neriskuje a užívá si klidu, já se vydala opačnou cestou, ve schizofrenickém svazku se svou nakladatelkou tedy se sebou samou jsem na konci celé té dlouhé cesty balila na chalupě s přáteli nebo s rodinou po nocích knížky a rozesílala je po celé republice. Každou čtenářku nebo čtenáře, jejíž jméno jsem napsala na obálku, jsem si představila, bydliště některých jsem si i vyhledala našla na mapě. Pak už jsem jen chodila pěšky cestou, co vede úvozem, kolem rybníka a loukou až na poštu, kde pracuje moje známá z dětství, abych rozeslala knížky svým spřízněným duším. Všem těm, pro něž jsem tuhle knížku psala a na které jsem při psaní myslela. Pojímala jsem to odesílání jako rituál a pochopila jednu důležitou věc- prodejnost se nepočítá na peníze. Lidé platí jen za to, co je osloví. A za tím je vždy kus poctivé práce.
Poprvé v životě mám radost z knížky nejenom jako spisovatelka, ale i jako nakladatelka. Zažívám své další poprvé a to je na tom celém nejkrásnější. Protože mi letos bude… jo šedesát a už mi to skoro nevadí.