Houpání
Občas, když čtu, k čemu dospěli vědci po mnoha bádáních a výzkumech, musím se pousmát- to se mě mohli zeptat, pomyslím si. Ne, že bych se domnívala, že rozumím všemu na světě a ne, že bych pohrdala vědci či jejich prací, to bych si nedovolila. Jen se někdy bavím tím, jak si příroda a obyčejné lidské či babské moudro hrají s vědou na schovávanou. Třeba nedávno mě zastihla převratná zvěst: Vědci prý dospěli k závěru, že houpání neuklidňuje a neuspává jen mimina, ale všechny lidi. Vědci, jak je jejich zvykem, učinili mnoho pokusů na zvířatech. Rozdělili krysy na dvě partičky: Jednu nehoupali – ta byla značně neklidná až agresivní, druhé skupině poskytli různé houpací pelíšky a ejhle – krysy se změnily v beránky a spaly jako zabité. Vědci pokývali hlavami a napsali o tom zprávu. Možná prý závěr jejich studie pomůže léčit neklidné lidi. Na příklad lidi s nespavostí. Možná i lidi se sklonem k hysterii. Nebo snad i agresivitě.
Výsledek jejich práce jasně dokazuje, že nejenom kojenci potřebují houpačku. Inu, zajímavé. Možná bych jejich výzkum ještě poopravila ( ano, rozumím všemu nejlíp na světěJ. Nejde jen o houpání, ale i o houpačku. Nemyslím tu dřevěnou, myslím toho, kdo houpe – houpače či houpačku. Myslím poskytovatele něhy. Protože třeba já bývala velmi neklidné, nespavé dítě a svým způsobem mi to zůstalo do dnes. Nespala jsem prý ani v houpajícím se autě nebo kočárku, ani v kolébce, ba právě naopak, houpání mě vytáčelo k zuřivosti. Usnula jsem pouze v náručí. Můj vnouček, když byl ještě kojenec, zas nejlépe spal, když se ocitl ve svém „rochnítku a v péči žen“ – jak našemu houpacímu rituálu říkal jeden můj kamarád, který mu strašně záviděl. Jak by ne, rochnítko stálo uprostřed rozkvetlé louky a v houpání a intenzivním hlazení se střídaly mé dvě dcery a já.
Jestliže se tedy psychiatři domnívají, že v budoucnu bude možno nahradit antidepresiva kolébkou pro dospělé, budu jim trochu fušovat do řemesla – houpáním možná, něhou určitě.
Krásné vzájemné pohupování vám přeji.