Den žen a jeho proměny
Mezinárodní den žen je zvláštní svátek, jako by se měnil spolu s námi, jako by poukazoval na to, jak křehké ženy jsou a jak vše vždy a nejvíc odnášejí právě ony. Ženy a jejich děti. Ženy a děti patří k sobě. To kvůli dětem ženy vydrží strašně moc. A to je špatně. Měly by být hýčkány a měly by si s nimi hrát v zahradě zalité sluncem.
Když ještě byla naše země državou Sovětského Svazu, 8. března byla vždy Praha plná ožralých chlapů s polámanýma červenýma karafiátama. Od té doby tuhle kytku nesnáším. Dnes však Praha přetéká především ženami a dětmi prchajícími ze Sovětského Svazu. Záměrně neříkám Ruska, stále doufám, že Rusko a ruský národ v sobě snad má i zárodek mravnosti. Protože ruská hudba, literatura, malířství…
Teď mám pocit, jakoby Sovětský svaz vstával z propadliště dějin, jakoby byl jen čekajícím kostlivcem ve skříni, děsivým zombie. Mezinárodní den žen vznikl z touhy žen po rovnoprávnosti. Po svobodě. Ta je teď přímo před našima očima zadupávána. Válku mezi Ruskem a Ukrajinou ženy nerozpoutaly, pouze jí trpí. Vědí, že nejdůležitější je zachránit děti. A tak se s nimi vydaly do neznáma.
Pokud můžete, pomozte.
Třeba právě na MDŽ. Pro ženy na útěku před válkou jsou teď důležitější věci než kytka.
Nedopusťme, aby se vrátily časy, kdy se 8. března v ulicích váleli ožralí muži a rudé karafiáty.