Nic. Dostala jsem od rodiny zvláštní dar. Protože některá vnoučata už jsou větší, nebudou celé léto na chalupě na chalupě. "A kdo tam bude?" "Ty." Aha... Nejdřív mi bylo smutno, šíleně. A pak jsem si vzpomněla, že přece mám sebe. Ale kde?A uvědomila jsem si, že jsem se asi devět let nepotkala.
Tak jsem odjela na chalupu.
Chodím se koupat, jím, spím a nedělám nic.
Při tom si bočkem připravuju vydání své knížky Očima starý holky.
Při tom hledám a nalézám grafičku, scházím se s ní.
Vymýšlím obálku, fotím obálku, dělám při tom vizážistku, stylistku i produkční.
Při tom točím podcast, který mi nakázala moje Berenika. Řekla, ať si vezmu platformu pro podcast, který jsme točily spolu (Co posraly naše matky a my taky poserem), ať ho pojmenuju stejně jako knížku.
Cože?! Sama?!! Svůj podcast Očima starý holky?
Ale protože jsem kaskadérka, tak se do toho vrhnu. A ze stejného důvodu je jedním z prvních hostů kaskadérka Hanka Dvorská. A také úžasná mladá holka designerka Anna Marešová, řečená královna vibrátorů, ale já jí říkám královna lanovek. A další. Staré i maldé holky a kluci. Šíleně mě to baví. Protože po letech nedělám nic. A takhle to vypadá.
Také jsem se začala nořit do jakéhosi příběhu.
Roste mi v hlavě a bolí. Je nečakně temný a já vůbec nevím, kde se vzal a jestli ho dodělám. Zatím se nořím, ale spíš se topím. Je to velké dobrodružství. Jenže začal srpen a na chalupu přijedou děti. Už se na ně těším, to nicnedělání už mě vážně trochu vzmáhá.
Proč jsem pořád plná navzájem si odporujících pocitů? Asi proto, abych se mohla topit. A neutopit. Abych mohla žasnout. Protože úžas je to nejdůležitější v životě. Doufám, že ho nikdy neztratím.