Co je to láska
Víte to? Já ne. Ale stejně se znovu a znovu pokouším na to přijít. Milováním nebo aspoň psaním se chci dobrat odpovědi na tuhle nejasnou otázku. (Další podobně jednoduchá je třeba ta o smyslu života). Uf. Tak sakra – co je to ta láska? Prokletá. Nádherná. Boží.
Jeden z mých dobrých přátel zažívá situaci, kterou většina dospělých lidé dobře zná – je nahromadě po rozchodu. Nedávno mi řekl věc, která mě překvapila: „Cítím k ní takovou zvláštní něhu. Ta už mezi námi bude vždycky.“ A dodal, že si teď hodně povídá s jinou ženou, se kterou se rozešel už dávno. Ne, nechce se k ní vrátit. Jen také k ní cítí… něhu.“
Dlouho jsem o tom přemýšlela. Možná láska nemusí pokaždé být jen to, co momentálně žijeme. Třeba nějakým způsobem zůstává v našem srdci jako drahokam, který už nenosíme, který ale kvůli takové drobnosti nepřestává být krásný, protože nás stále těší. Co když to je ta nejhlubší láska?
Napadlo mě, že umění rozchodu je uměním lásky. Jejím vysvědčením, rekapitulací, zatěžkávací zkouškou. Skoro jako když se staví most a pak se testuje, zda po něm může přejet i náklaďák. Rozchod by měl fungovat jako most, po kterém oba zúčastnění mohou bezpečně přejít na druhou stranu a to dokonce i tehdy, když všechny zraněné emoce váží jako náklaďák.
S partnerskou láskou je totiž jedna velká potíž. Je vlastně sobecká. Proto majetnická. Láska je téměř vždy současně sebeláska. Dává nám sebepotvrzení: Ano, jsi hoden/hodna milování. Při tom ale nevzniká z nedostatku sebejistoty, právě naopak. Láska je to, co všichni hledáme, za čím se všichni ženeme, po čem lidé nepřestávají toužit až do smrti – to je to jediné, co o ní vím určitě. A dál?
Možná právě z tohoto sobectví pochází jakési její až znesvěcení bych skoro řekla. Někdy nám láska nabírá podobu až jakéhosi romantického blábolu, který byl především do dívek huštěn od útlého dětství v podobě nejrůznějších princů, co zabijí všechny draky a odvezou děvčátka na bílém koni – rozuměj v bílém BMW – až na kraj světa. Teprve v průběhu života holky zjišťují, že princové z koňů padají a draků se bojí víc než ony. Přesto honba za tímto blábolem nekončí, někdy se dokonce ptám, zda nás to všechny neudržuje při životě a zda právě toto není onen pověstný kámen Sysifův obarvený narůžovo.
Přiznejme si, že všechny ty lapálie vznikají jen proto, že většina lidí se obává, že zůstanou sami. Hrůza ze samoty je natolik obrovská, že nás leckdy dokáže hnát i do špatné náruče. Ale samota není smrt a okolní svět není rakev. Na začátku každého dobrého vztahy by tedy mělo stát vědomí, že jsme všichni sami. Ve vztahu i bez něj. A že láska je diamant. Ten, co může být i ukryt ve skříni, rozuměj v srdci. Jde bez něj žít. Ale s ním je to hezčí. Važme si lásky v každé chvíli.