Odjakživa špatně snáším měření výkonů, soutěžení, hodnocení, přetrhávání se a lámání rekordů. Možná je to zbabělost, možná je to proto, že prohrávám nebo proto, že případné vítězství mě ponechává celkem chladnou. Proto když jsem začala před  lety běhat, netušila jsem, kolik takzvaně udělám kilometrů. Natož pak za jak dlouho. Začala jsem s tím proto, že jsem, jak říkám, potřebovala, aby se mi zpotil mozek zavařený dlouhým koukáním do počítače. Ve skutečnosti jsem ale toužila vidět les, ten byl na mém běhu odjakživa nejdůležitější. Míjím běžce, na jejich „Ahoj“ odpovídám „Dobrý den“ a sním. Zásadně si neubližuji. Ani si nepořizuji žádná měřidla, chytré podkolenky nebo čepice. Jen dobré boty mám, abych si nezničila kolena. Měla bych si koupit nové. Ale jaké? ptám se, načež potkám odpověď. Určitě to znáte, dostaví se osobně. Tentokrát měla podobu bosonohého pána. „Indiáni běhali bosí,“ dozvídám se od něj. „Došlapovali na špičky a tak nezatěžovali kolena. Proto jejich běh vypadal jako tanec. Při tom byli ze všech nejrychlejší.“  Myslím, že o to v životě jde. Běžet jako když člověk tančí, úpornost zaměnit v balet, lámání rekordů v lehkost. Bosa zatím neběhám, to ne. Ale učím se ladnosti. Učím se našlapovat na špičky a především ve chvílích, když mi o něco hodně jde. Představím si Indiána jak běží jako pardál, je ze všech nejlepší a při tom se nepřetrhne nebo to tak aspoň vypadá. Já totiž nemluvím o běhu, ale o způsobu života, který v posledních letech jako by byl jenom o výkonech a tlačení na všechny pily světa.  Myslím, že přichází čas ladnosti, doba labutí. Úsilí bez úsilí, taková byla moudrost dávných žen. Mějme tanec v srdci.