Babičkování
Jedna z mých nejoblíbenějších literárních postav bláznivá Viktorka hodila své miminko do řeky a chodila mu zpívat ke splavu. Silný obraz, který otřásá čtenáři Boženy Němcové dodnes, protože je pravdivý až do morku kostí. Je to jedno z nejupřímnějších metaforických podobenství všech rozporů lásky mateřské. O nich se už dnes dost píše. Míň už se obnažuje láska babičkovská.
Moje babičkování začalo před třemi lety, kdy se mi narodilo první vnouče. Byl to kluk a milovala jsem ho od první zprávy o jeho pobytu v břiše. S druhou vnučkou to bylo úplně stejné. Samozřejmě. A tady bych měla okamžitě přestat psát. Jenže nepřestanu. Dnešní babičky jsou totiž ještě o něco drzejší než byly (některé) naše matky. Tvrdošíjně se chovají mladistvě a vlastně mladé jsou díky všem výdobytkům současné medicíny i zdravého způsobu života. Většina z nich miluje svůj život, děti jim vylétly z hnízda a ženy 50 + si užívají a hlavně už trvají na svém volném času a na své svobodě. A najednou jim to milovaná vnoučátka a milované dospělé děti poněkud kazí. „Mami, nemohla bys tehdy a tehdy, jsem v maléru, v práci máme fofr…“ Mohla. Ráda. Protože vnoučka i vnučku zbožňuju, je mi s nimi hezky a péče o ně dává životu smysl v onom ženském pojetí, se kterým se my všechny Viktorky celý život potýkáme. Já totiž vlastně nemám moc vztah k malým dětem. Nejsem kašičkový, šišlající typ s čerstvě upečenou buchtou v pekáči. Bohužel. Nebo bohudík? Já totiž mám vztah k malým lidem, ráda zkoumám způsob jejich šišlání, zlobení, pokakávání se i řvaní. Způsob, jakým se klube jejich duše ven. Pokouším se jim porozumět a vůbec to nedělám nezištně, protože věřím, že moje vnoučata a jejich generační kámoši zachrání planetu a připraví umělou inteligenci o rozum, Někdy mi to porozumění jde ztuha, i když zuby nehty předstírám nekonečnou babičkovskou trpělivost, kterou mě příroda prostě neobdařila. Vnoučata ale na rozdíl od mých vlastních dětí budou večer či druhý den odvezena a já budu zase žít svůj drahocenný život. A to je na babičkovství pěkné – ta možnost láskyplného sobectví. Být po ruce, milovat, ale stát si na svém – tedy někdy. A pak také ten fyzický záhul, kdy se člověk nezastaví, večer padne do postele a usne dřív než řvoucí, milované vnoučátko. Na ten zápřeh už ženy 50+ trochu zapomněly a myslím, že jim prospívá na zdraví. Jen si nejsem jistá, jestli by ho vydržel muž 50 +, ale třeba se mýlím.
Babičkování je boží. Mimo jiné i v tom, že to dítě prostě miluje víc mámu a tátu než babičku, takže je to také trénink nesobecké bezpodmínečné lásky. Protože přesně taková má láska být. Nemajetnická a maliličko sobecká. A ženy 50+ už to vědí.